„Já jsem dneska nějaká vybitá, potřebuju den pro sebe.“

„Tyjo, já bych spal. Nic se mi nechce.“

„Mám teď nějaký slabší období.“

Je vám to povědomé? Máte někdy pocit, že se cítíte totálně vypnutí, ale taky dost osamělí?

Jako kdyby vás nikdo nechápal. Nikdo vám nerozuměl. Jako byste nikam ani nepatřili a připadali si v tomhle světě tak trochu navíc. Bez přínosu.

„Dělám vůbec správně? Ten vztah, ta výchova, práce… Je to vůbec to, co chci?“ ptáte se občas sami sebe a máte dojem, že ať se v čemkoli rozhodnete jakkoli, dopadne to špatně.

Často na sebe kladete vysoké nároky? Když se vám nepodaří uvařit dobré jídlo nebo stihnout dát dítě spát před osmou, vyčítáte si to. Vyčítáte si i to, že jste zapomněli v tom všem každodenním shonu koupit v Kauflandu mouku na ten zítřejší oběd, nebo že jste zapomněli zavolat dědovi a popřát mu k narozeninám. Pořád jen výčitky. Tlak. Stres. Výkon.

Makáme, jedeme, hlavně rychle a zároveň pořádně. Bez chyb, to je samozřejmost. Únava? Nemoc? Tak to vůbec, na to není čas…

Zvrácená doba, co? Honíme se za úspěchem a za penězi, život nám utíká mezi prsty, zapomínáme prožívat obyčejné životní momenty naplno a maličkosti přehlížíme úplně. Zajímají nás prakticky fakt jenom čísla na účtu, jaké máme ve skříni oblečení, jakým autem jezdíme do práce, jak vypadá náš dům, co je všechno ještě potřeba koupit, kolik kilo bychom měli ještě zhubnout – ale hlavně rychle, není čas!

Přemýšleli jste někdy nad tím, proč to tak je?

Proč máme tak málo životní energie, i když do důchodu máme poměrně stále dost času?

Proč se furt s někým srovnáváme a snažíme se na někoho udělat dojem, jenom aby nás náhodou někdo nesoudil a nekritizoval?

Proč vlastně děláme věci, který v životě děláme, ale hlavně, proč se cítíme, jak se cítíme a jsme věčně nervózní a ve stresu?

A čemu že přikládáte tu váhu? Čemu přisuzujete tu příčinu, proč jste tak unavení?

Máme toho v práci moc, děti zlobí, vztah doma nic moc a peněz by taky mohlo být víc. Prostě starosti. Jenže, co když je za tím něco víc…

Ten průšvih je přeinformovanost

Tuhle vědci zase dělali nějaký průzkum a zjistili, že informace, které člověk načerpá za jeden týden, nedokázal načerpat ten samý člověk před sto lety za celý život.

Nebyly totiž televize, sociální sítě, počítače, mobily, ani rádia v autě. Lidé se novinky doslýchali při osobním setkání v obchodě, něco z rozhlasu, z rádia… Ale nebylo toho tolik. Nebylo ani tolik možností, jako dnes, takže si ani lidé nemuseli tolik lámat hlavu s nějakým rozhodováním. Kde bydlet, jakou destinaci navštívit, jestli si dát v restauraci Bun Bo Nam Bo nebo Bun Cha…

Dneska? Jenom při cestě do práce míjíte nespočet billboardů, ze kterých na vás křičí, koho máte volit, kolika realitním kancelářím svěřit nemovitost do prodeje, že v Ikee mají slevy až 60 % na nábytek a že povinné ručení je asi fajn si zařídit u Kooperativy. Podobné informace se na vás hrnou z polepených oken tramvají a autobusů mezitím, co stojíte v koloně a posloucháte rádio, kde zrovna na Evropě dvě běží aktuální zprávy. A protože je kolona dlouhá a vy máte čas, ještě si k tomu na telefonu projedete pár mailů.

V práci se dozvíte od kolegyň a kolegů novinky z víkendu, na pondělní poradě zase aktuality z pracovního prostředí a plány na nový týden. Po cestě z práce je to vesměs to stejný, co ráno, ale protože vás nebaví poslouchat rádio, pustíte si v autě přes Bluetooth nebo Apple car něco z Youtube. Než vám začne hrát oblíbená písnička, vyslechnete si dalších 12 – 20 vteřin informací o dalších produktech ve dvou reklamách. Cestou domů ještě přibrzdíte v obchodě, přečtete si na billboardu na parkovišti výši nástupní mzdy do Lidlu, na tabuli s aktuálními produkty z oblasti nepotravin u vchodu i slevy na sportovní oblečení a softshellové bundy a při vstupu dovnitř ještě čapnete reklamní leták.

Chvíli si ještě posedíte v autě a mrknete na sociální sítě. Během pěti minut na instagramu zjistíte, co vaše spolužačka ze střední měla dneska k obědu, že kolega z práce prodává zahradní traktůrek, že vaše bývalá šéfová si zrovna užívá dovču v Thajsku a vaše kamarádka byla dneska v malým na plavání. K tomu během pár vteřin přeskáčete několik dokonale zpracovaných videí na téma módní tipy, zdravé recepty, cestování atd., a překliknete na facebook. Tam si přečtete pár komentářů úplně cizích lidí, kteří si vyměňují politické názory u dezinformačních příspěvků, dáte pár lajků u nových rodinných fotek od fotografa vašeho bratrance s jeho ženou a prckama a pro jistotu ještě mrknete na mail a Twitter.

Když po celém dni konečně dojete domů, obstaráte vše potřebné a sednete si k televizi, Lucka Borhyová s Rayem Korantengem vás začnou zasypávat novinkami ze světa. Než jdete spát, víte i mimo jiné, kdo koho kde zabil, o kolik a kdy chystá vláda zvednout důchody, kolik bouraček bylo na dé jedničce a že inflace je na dvaceti procentech.

Spát jdete pravděpodobně s tím, že nemůžete usnout, nebo jste tak unavení, že usnete téměř okamžitě, anebo vás šíleně bolí hlava, a tak si ještě před ulehnutím vezmete Ibalgin, který jste koupili minulý týden v akci v Dr. Maxovi, když jste viděli reklamu v televizi.

Zvyk je železná košile

Už jste slyšeli o mentální hygieně? Možná jste si díky pár předchozím řádkům uvědomili, že se divíte, že vám za celý ten den vlastně nepraskne hlava. Jenže víte co… Když takhle žijete den po dni, týden po týdnu, měsíc po měsíci a pak je z toho i pěkná řádka let, ty návyky se stanou vaší součástí.

Už tohle všechno budete dělat na autopilota, ani si to neuvědomíte. Neuvědomíte si, že během cesty do práce a z práce do sebe hrnete denně nové a nové informace, které vám jsou ale v reálu úplně k ničemu. Prostě jste zvyklí mít zapnuté rádio. Neuvědomujete si, že čtení všech těch bulvárních článků, časopisů a sledování televize, což je prostě vaše rutinní forma odpočinku, vás ponouká hodně nad vším přemýšlet a srovnávat svůj život s životy jiných. Nedochází vám na první dobrou, že konzumace všech těch fotek z instagramu ve vás probouzí pocity méněcennosti, selhání a frustrace.

Ony ty nápady na nákup domácí pekárny, nových kalhot, masky na vlasy, vysavače nebo nového telefonu nepřichází úplně proto, že bychom to potřebovali. Upřímně, vůbec by nás to nenapadlo, kdyby se na nás nevyvalila někde reklama, která v nás vzbudí pocit nedostatku.

Snadno se necháváme ovládnout a padáme do mediálních pastí. Když k tomu připočteme čas strávený na těch sociálních sítích, máme odpovědi na to, proč v dnešní době je takový nárůst behaviorálních poruch osobnosti, úzkostí, depresí, ADHD apod.

Ono je opět i vědecky prokázáno, že generace dnešních puberťáků je daleko depresivnější než generace předtím, která vyrostla bez mobilních telefonů, počítačů a televizí…

Protože jsme žili skutečný život, NÁŠ vlastní. Ne ten virtuální.

Jakým způsobem náš mozek reaguje na informace?

Ale jak tomu životu trošku vdechnout víc barev, když to vypadá, že z téhle informační mega bubliny není úniku? Když se na nás informace valí z každé strany?

No, možná nemůžeme ovlivnit to, že k nám proudí tolik informací v plné míře, ale rozhodně můžeme ovlivnit to, JAKÉ informace hodláme do naší hlavy vpouštět.

Stalo se vám někdy, že jste si koupili nové auto a pak jste to samé auto několik týdnů najednou potkávali na silnicích, na parkovištích a v reklamách?

Nebo že jste zvažovali změnu práce a na billboardech zrovna psali slogany typu „Změna je život“ nebo „Přidejte se k nám?“

A přesně takhle jednoduše funguje náš mozek. Naše podvědomí. Jakmile do hlavy naskáčou informace, která nás nějak ovlivní – emočně, rozumově, negativně či pozitivně, podle toho zaměřujeme svou pozornost. Nevědomky. Auto jsme si sice už koupili (díky reklamě v televizi), ale teď máme radost, že ho máme. A nevědomky se soustředíme na stejná auta, která pro nás předtím byla neviditelná.

Pokud za den na instagramu uvidíme 37 fotek nádherných žen s úžasným tělem, zřejmě si ty fotky v hlavě uložíme jako nějaké pravidlo. Zákoník toho, jak má správná žena vypadat. Pak se doma postavíme k zrcadlu, a protože naše tělo ani obličej nebude odpovídat tomu, co oči viděly na fotkách, vyhodnotí náš mozek, že jde vlastně o chybu a že s námi něco není v pořádku. Jednoduše řečeno, krásně si nadměrnou konzumací mnohdy upravených fotek totálně likvidujeme vlastní sebevědomí.

Pokud denně sledujeme zprávy a poslušně přijímáme informace, které nám jsou předkládány, aniž bychom si ověřili jejich pravost, můžeme se díky tomu cítit dost mizerně. Všechny ty nehody, zdražování, násilí, korupce… Jaké pocity to v nás budí? Strach, úzkost, pocit nebezpečí, nejistotu, obavy o budoucnost a o svoje peníze, potřebu více pracovat a méně si užívat života. Strach z cestování, protože v Egyptě turistovi žralok ukousl ruku. Strach z parkování, protože u obchoďáku někomu auto nabourali a odjeli. Strach z procházky, protože nedávno nějaký úchyl jednu paní přepadl.

Strach, strach, strach.

A teď si zkuste představit, jak by váš život vypadal, kdyby do vašeho mozku denně proudily pozitivní a přínosné informace.

Ona totiž ta informační masírka je naše prostředí, ve kterém žijeme. A naše prostředí nás utváří.

Jak na mentální hygienu v praxi

Zkuste si doma na deset minut sednout. Na telefonu si nastavte režim letadlo, vypněte televizi, počítač, prostě veškerou elektroniku a dejte z vašeho dohledu i všechny reklamní letáky.

Zavřete oči a zamyslete se nad tím, co vás skutečně zajímá. Pokládejte si otevřené otázky:

  • Co mě baví nejvíc?
  • Jaké téma mě zajímá a pozitivně mě ovlivňuje?
  • Co chci ve svém životě změnit?
  • Co mi nejde a co se chci naučit?

Ve druhé fázi budete potřebovat víc času a emoce dát trošku stranou.

  • Odinstalujte si z telefonu aplikace, které nepoužijete častěji než jednou za měsíc.
  • Vymažte si z facebooku přátelé, se kterými se vlastně vůbec nestýkáte a možná je ani neznáte
  • Odstraňte si na svém instagramu profily, které sice sledujete, ale vůbec nic vám to nepřináší. Ponechte si jen ty profily, které se soustředí na něco, co vás zajímá. Cestujete rádi? Ponechte profily s cestovatelskými tipy. Vaříte rádi? Cvičíte? Pak sledujte jen pro inspiraci profily s tipy na cvičení a ty s recepty.
  • Místo zpráv si večer radši pusťte nějakou komedii na Netflixu, a máte to i bez reklam, nebo ještě lépe, tu telku vypněte úplně, a sáhněte po té knížce, o které tvrdíte už půl roku, že byste si jí chtěli přečíst.
  • Pokud máte v plánu se naložit do vany, tak ale ideálně bez telefonu, ať ten mozek může fakt odpočívat.
  • V autě poslouchejte hudbu, ne zprávy. Ideálně něco veselého, co vám vždycky zvedne náladu.
  • Udělejte si doma pořádný úklid – vyházejte všechny staré noviny, prodejte knížky, které jste nikdy nečetli a nikdy číst ani nebudete, zbavte se věcí, které nepoužíváte a skutečně si ponechte jen to, k čemu máte opravdický vztah a co využíváte pravidelně. On totiž i ten nadbytek věcí – ať už oblečení nebo jakýchkoli jiných věcí v domácnosti způsobuje v hlavě chaos. Uvidíte, že se vám uleví.
  • Naučte se odpočívat. Sedět v tichu a třeba jen tak se dívat z okna. I kdyby pět minut denně. Bez mobilu a jakýchkoli jiných podnětů.

Ono stačí fakt postupovat malými krůčky, ale v průběhu času potom sami uvidíte, že aplikované změny nebudou mít za následek jen menší nebo žádné bolesti hlavy, úbytek stresu a větší koncentraci a soustředěnost. Díky omezení pozornosti na zdroje informací, které nám nic pozitivního nepřináší, taky získáme i více času a budeme se cítit lépe.

Najednou zjistíme, že stíháme místo 20 minut u instagramu si zacvičit. Nebo místo večerních zpráv si připravit snídani a oběd na další den…

A přesně právě i toto je jeden z důležitých kroků k tomu, jak pomalu začít řešit ty běžné starosti typu děti zlobí, v práci je toho moc, s manželem se hádáme… Někdy stačí vypnout televizi a internet a najednou si máme co říct, s dětmi si s čím hrát a práce je kupodivu hotová, protože se na ni plně soustředíme…

Zkuste schválně i informační půst. Jeden den bez televize a bez wifi. Celá rodina. Uvidíte, jak ten den bude úplně jiný, než ty ostatní…