“A proč ti vadí, že jsi z toho testu dostala dvojku?” ptám se své mladší nevlastní ségry s vážným zaujetím v hlase.

“No protože, když nebudu mít dobrej průměr, nedostanu se na ten gympl!” rozčiluje se Lucka.

“Dobře, a proč tak moc chceš na ten gympl?” snažím se stále pochopit její myšlení.

“No proč asi! Protože je to prestižní gympl. Když se tam dostanu a vystuduju, budu pak mít velkou šanci dostat se na dobrou vejšku.” lamentuje vztekle, jako by to byla ta úplně nejvíc jasná věc na světě.

“Dobře. A proč chceš na tu vejšku?” nedá mi to a ptám se do třetice.

“Ježíši Veru, to je asi jasný, ne? Až udělám vejšku, najdu si dobrou práci a budu se mít v životě dobře…”

Lucčina úvaha takhle nahlas vyřčená pro mě byla jako rána pěstí do žaludku. Ve svých pouhých čtrnácti letech, kdy by se měla o to víc věnovat rozvíjení svých neobyčejných talentů, jako je třeba hudba nebo práce s malými dětmi, si dobrovolně zanáší svůj stále dětský mozeček starostmi o svou budoucnost.  Starostmi, které jí berou energii, a především obrovské množství času na banální běžné činnosti, jako jsou hry s kamarády, čas strávený s rodinou, koníčky a zájmy, na které se dneska vlastně už pohlíží jako na ztrátu času. 

Degenerace našeho přirozeného já

Velmi ráda a velmi často se zamýšlím nad problematikou dnešní společnosti. Někde něco smrdí. A to dost. Jen si vzpomeňte na svoje rané dětství.

Nastoupili jste z pohodového školkového režimu plného her a bezstarostnosti do světa pravidel, zákazů, příkazů a úkolů. A to už v šesti letech! Do té doby vás jako děti vůbec nenapadlo přemýšlet nad tím, jestli je dobře, že máte krátké vlasy, nebo dlouhé. Jestli je chyba, že neumíte za dvě minuty poskládat puzzle, i když Martínek to zvládne za minutu. Když se vám chtělo čůrat, prostě jste si zašli na záchod. Měli jste hlad, najedli jste se. Jako děti jste zkrátka poslouchali svůj vlastní, sice ještě úplně nevyvinutý, ale zato ničím neposkvrněný dětský rozum. Instinkt. 

Jenže z tohoto veselého a dětského světa jste se najednou ocitli ve školních lavicích, kde jste museli sedět pětačtyřicet minut v kuse bez jídla v absolutní tichosti a koncentraci. Vaši pozornost zaujal cizí člověk, který se představil jako váš třídní učitel, a i když byl velmi milý a hodný, přesto jste častokrát nechápali, co vám říká. Jenže i když jste se o to víc snažili a stejně vám jeho slova nedávala smysl, najednou už to nebyl zas tak hodný kamarád. Ve vašem notýsku místo opěvovaných a vytoužených jedniček se začaly červenat trojky, čtyřky, sem tam i nějaká pětka. Jenže maminky i tatínkové vám přece říkali: “Přines mi nějakou tu jedňušku…” nebo “Když to zvládne Tomáš, tak ty přece taky…” No jo, jenže vy jste to nezvládli. Spolužáci se radují z jedniček, pan učitel jim vřele gratuluje a chválí, a na vás se jenom smutně podívá, zakroutí hlavou a řekne: “Musíš zabrat…” 

Jenže jak zabrat? Dávali jste přece pozor, ale prostě vám to nedávalo smysl. Protože jste byli ale evidentně jediní, kdo výklad nepochopil, bylo vám trapné se zeptat. Jistě by vás všichni považovali za hlupáka… 

Dobrá tedy… Když pan učitel tedy řekl “zaber”, tak asi jediná možnost, jak nebýt zklamáním všech, je prostě zabrat. A tak jste se naučili danou látku prostě nazpaměť a při písemce nebo zkoušení u tabule všechno odprezentovali takzvaně jako když bičem mrská… 

A ten pocit z tý jedničky, co? Ten pocit z toho úsměvu učitele a překvapených výrazů spolužáků… Ten byl přece k nezaplacení! Tak proč v tom nepokračovat? 

Prý příprava na život…. Aha, dobře

Když jsem opustila střední školu, v mém životě nastal rapidní zvrat. Celou dobu mi všichni tvrdili, že školu k životu přece potřebuju. Že mě připraví na život jako takový. Že bez ní to prostě nejde. Je asi pravda, že kdybych se tenkrát nezakousla a nenašrotila se během těch čtrnácti dnů na tu velkou zkoušku s názvem maturita, asi bych dneska ten papír neměla. A protože v našem státě panuje nějaká legislativa, některé společnosti, ať už chtějí či nechtějí, musí dodržovat nějaká pravidla. A bez papíru s názvem Maturitní vysvědčení na pracovním trhu má prostě člověk ty pracovní možnosti dost omezené. 

Jenže tím papírem to skončilo. Najednou bylo po známkách. Chtěla jsem někoho sem tam ohromit svými znalostmi z češtiny nebo nazpaměť naučenými jmény našich historických malířů z dvanáctého století, ale kupodivu všechny v tý fabrice zajímalo jenom to, jak moc rychle dokážu zapájet kartáčky na zuby. A pokud dost rychle, tak je na místě mi ještě nějakou práci přidat. 

Ze školy jsem byla zvyklá sedět v kuse na zadku dostatečně dlouho bez jídla, WC i pití, takže mi to přišlo normální. Stejně tak jako prostě ty kartáčky na zuby pájet jako divá. Nejen, že dostanu výplatu, ale panečku… Když se to fakt naučím pořádně, co teprve ty výrazy těch mých spolupracovnic a mého samotného vedoucího… To bylo k nezaplacení… Tak proč v tom nepokračovat?

Když jsem si uvědomila, že výplata, kterou jsem získala za činnost, která mi absolutně nedávala smysl, jen stěží dokáže pokrýt moje měsíční výdaje, zase jsem se utvrdila v tom, že to je asi ten život. Že to je vlastně teda NORMÁLNÍ. Kdybych se líp učila a šla na vejšku, určitě bych se měla lépe…

Jenže já na vysokou nechtěla. Mně opravdu nedávalo smysl učit se zpaměti všechna ta data a nesmysly, které mi do života nic vehementního nepřinesly. A ubezpečila jsem se v tom ještě víc, když jsem se o pár let později setkala se svými bývalými spolužáky, kteří sice měli titul, ale bydleli u rodičů, protože se nedokázali uživit. Někteří vysokou nedokončili vůbec, ale valná většina z nich dodnes setrvala za pokladnou nebo ve fabrice. No jo, to už jim nikdo neřekl v tý občanský výchově, že humanitní obory a antropologie tě dneska úplně neuživí….

Ta opravdová škola mě teprve čekala

Moje sebevědomí, můj vztah k jídlu, můj přístup k mezilidských vztahům a zdraví a v neposlední řadě můj postoj k finanční gramotnosti byl důsledkem poněkud zastaralého školského systému. Když už mi teda tvrdili, že mě škola na ten život připraví, tak proč jsem musela vědět, jakou buněčnou skladbu těla mají korýši, ale to, že je potřeba si platit sociální a zdravotní pojištění a co to je, o tom už jsem se doslechla až v moment, kdy mi téměř hrozila pokuta pro jeho neplacení? Nebylo mi ani dvacet a dokázala jsem spočítat rovnici o dvou neznámých, věděla, co je to sinus a kosinus a Pythagorovu větu mrskala na počkání. Ovšem, dát si dohromady rodinné finance a zvládnout z té almužny obstojně vyžít do dalšího měsíce, to už jsem fakt nedokázala. Znala jsem naše bájné spisovatele a jejich věhlasná díla. Uměla jsem zpaměti jejich životopisy. Věděla jsem, kdy se narodila Shakespearova manželka. Na narozeniny svých babiček a dědečků jsem si ale musela pořídit kalendář a abych se naučila vařit, musela jsem poprosit mámu, aby mě naučila základům a po výplatě vzala útokem knihkupectví a nakoupila si pár kuchařek…

Jasně, že škola nás naučí základům, bez kterých se v životě prostě nehneme. Číst, psát, počítat… Získáme všeobecný přehled. To mi připadá v pořádku. Nevím, zda se ale někdo zamýšlí nad tím, co mu škola za to všechno na oplátku spíše vezme. 

Jedeme na autopilota

Žijeme v jakémsi systému, který jsme se všichni postupem času naučili akceptovat, s tím, že škola byla tím hlavním výchovným spouštěčem. Především tady se totiž zrodily všechny ty pochybnosti o nás samých a ten strach z vyčnívání z davu. Potřeba zapadnout. A tak jsme se naučili poslouchat i to, co nám nedávalo smysl, protože se to od nás prostě očekávalo. A tak jsme o sobě začali pochybovat a naše sebevědomí šlo rapidně dolů, protože jsme nedokázali v těch písemkách vyšvihnout svoje znalosti na úroveň jedničkářů, dvojkařů. Pocit našeho osobního selhání nabíral na síle. A co potom, když jsme zklamali ty učitele. Ty rodiče… Čert vem naše osobní pocity…

Naučili jsme se tak nenápadně plnit očekávání druhých a jet na autopilota. Dělat věci, které nám ani nedávají smysl. Protože jsme si to tak prostě zautomatizovali a hlavě… Dělají to tak všichni.

Takže už chápeme podobnost dnešních dospěláckých životů tomu školnímu prostředí?

Místo známek dostáváme výplatu, místo pochval bonusy. Oproti poznámkám nám strhávají plat a místo omluvenky nosíme do práce neschopenku. Vzpomínám si na hlášku jedné ze svých kolegyň z bývalého zaměstnání, které jsem se ptala na důvod některých pracovních postupů:

“To neřeš, prostě to tak dělej. Dělá se to tady tak odjakživa.”

Aha. Takže jako ty básničky ve škole.

“Paní učitelko, a proč se to musím učit? K čemu mi to bude?”

“Veroniko, nebuď drzá. Prostě se to nauč, nebo ti dám za pět.”

Díky… Vážně díky.

Zvyk je železná košile

A tak dál posloucháme ty šéfy a plníme jejich příkazy. Je fuk, že to nedává smysl, podstatou je, udělat to správně. Jedině tak získáme nějaké uznání… A když budeme dostatečně dlouho v tom všem pokračovat, dost možná se dočkáme vysněného povýšení nebo vyššího platu či renty v důchodu. To, že jsme ale svůj život prožili tak, jak jsme NECHTĚLI, to už nikomu zvláštní nepřipadá. 

Jenže kde je teda ten život? Ten opravdickej, kterej si žijeme podle sebe? Vždyť i do tý hypotéky jsme byli vlastně natlačeni. To je samá reklama tady a tamhle, většina našich přátel už kromě bytu kupuje i nové auto, děti by měly mít ideálně dva roky od sebe… 

Kde je ten svobodomyslnej život, kterej si vlastně utváříme sami? Možná pár šťastlivců (a díky bohu, je nás čím dál víc) skutečně tvrdě pracuje na tom, aby jejich život odpovídal jejich hodnotám a představám, kdežto jiní k tomu potřebují víc času. Podstatou ale je, abychom si uvědomili, že náš styl života vrýváme do našich dětí a to, jak žijeme my, se v jejich dospělosti zjevně projeví taky. 

Jasně, studujme ty vejšky, pokud nám dávají smysl, baví nás a dovedou nás k vysněnému povolání. Dělejme tu práci, pokud nás skutečně naplňuje, i když nám občas pěkně pije krev. Ale místo naplňování očekávání druhých se naučme zase pěkně zpátky jako ty malé děti plnit především očekávání svoje. Svých vlastních potřeb. I když nás systém vede k opaku, pořád je to NÁŠ život, o kterým rozhodujeme. 

A i když se to někdy nezdá, pořád je toho obrovská spousta, co můžeme ovlivnit, aby nás to tady bavilo o trošku víc…