Sebeláska je dnes hodně trendy pojem. Z každé strany jistě slyšíte o tom, jak byste se měli mít rádi, jak byste měli sebe postavit na první místo a začít si víc věřit. Na toto téma existuje spousta příruček, podcastů, videí, seminářů, článků a také se sebeláskou zabývá nemalé množství koučů a psychoterapeutů. 

No jo, ale jak prostě tohle všechno uvést do praxe? Vždyť to přece nejde jen tak na lusknutí prstu si začít víc věřit, naučit se říkat NE a přestat neustále uspokojovat ostatní…. Ano, máte pravdu, nejde. Proto se dnes na to podíváme ještě trošku hlouběji a povíme si, jak s tím vším vůbec začít…

Všechno to začíná dětstvím

Představte si malou holčičku. Tak pětiletou. Dejme jí jméno  – třeba Terezka. Malá Terezka žije s maminkou a její mladší sestřičkou. Jenže od té doby, co se narodila její sestřička Valinka, se všechno tak nějak změnilo. I když už jsou Valince tři roky, Terezka má pocit, že všechno se točí jen okolo Valinky. Maminka ji tak nějak upřednostňuje, protože je mladší a navíc hodnější.

„Podívej se, Terezo, co jsi udělala! Nemůžeš bejt trošku rozumnější? Valinka je tak hodná a ty jenom zlobíš!“ Terezka začíná na svou sestřičku čím dál více žárlit a cítí se smutně a opuštěně. Večer pláče a přeje si být s maminkou, ale ta ji jen pošle zpátky do své postýlky se slovy, že už má dávno spát! Protože je Terezka malá, snaží se všelijak upoutat maminčinu pozornost, ale maminka vidí bohužel jen zlobivé a neposlušné dítě. A tak Terezka často slýchá jen: „Ty jsi zlá holka. Pořád jenom zlobíš! Buď jako Valinka, ta je hodná a to je mladší než ty!“ 

Postupem času si Terezka uvědomuje, že pokud nebude jako její mladší sestřička, nikdy nebude pro maminku dost dobrá. A jak čas plyne a situace se nijak nemění, Terezka si do dospělého života odnáší pocity méněcennosti. Protože málokdy byla chválená, nedokáže na sobě ocenit nic hezkého. Neustále si vyčítá každičkou chybu, má potřebu se porovnávat s druhými a snaží se uspokojovat všechny ostatní. Vůbec si nevěří  a má strach se projevit, aby náhodou zase někoho nenaštvala a nebyla přítěží…

Zkusme si ale Terezku představit v jiné situaci.

„Terezko, maminka tě moc miluje. Jsi krásná a skvělá holčička, když mi takhle pomáháš s Valinkou. Jsi jak velká holka už! Zvládneš všechno.“ opakuje jí neustále maminka. Holčička se cítí důležitě a dme se pýchou. Velká ségra. Máma jí potřebuje… Někdy se sice cítí opuštěně, protože maminka se občas bez tatínka nezvládne věnovat oběma holčičkám najednou, ale večer, když Valinka spí, přijde k mamince do postele. Maminka ji k sobě přitulí a zeptá se: „Tobě je smutno, princezno? Copak se děje?“

„Já chci být u tebe, mami…“ pípne tiše holčička. Nemůže usnout, protože se cítí osaměle.

„Pojď ke mně, broučku. Budeme si chvilku povídat?“ zeptá se unavená maminka a nechá Terezku vzklouznout k ní pod peřinu. 

„Ano…“ hlesne maličká a zavrtá se do máminy náruče.

„Víš, kočičko moje, když jsi se narodila, měla jsem velkou radost, že mám tak krásnou holčičku. A najednou mám ty holčičky dvě. Nevím, jak bych to zvládla, kdybys mi tak nepomáhala. Někdy zlobíš, to ano, ale beruško, to i já jsem někdy pěkně protivná. To když jsem unavená. Ale to prostě tak je a často mě to mrzí. Chci ale, abys věděla, že tě moc miluju a vždycky budeš moje velká milovaná krásná holka. Jasný?“ šeptá jí maminka do ouška a Terezka s úsměvem usíná u ní v náruči…

Jak čas běží, z Terezky vyroste krásná žena, která si je vědoma toho, že je skvělá taková, jaká je. Ví, že dělá chyby, ale taky ví, že to prostě tak někdy je a je to normální. Ví, že v jejím okolí je plno dalších krásných a úspěšných žen, ale ona nemá potřebu se s nikým srovnávat, protože ví, že je jedinečná…

Víte, každý z nás máme za sebou nějaké dětství. Někdo méně příjemné, někdo zase naopak růžové. Problémy se ale vždycky řešily všude a vždycky budou. Pokud jste ale vyrostli v prostředí, kde jste nebyli chváleni, nebyla vám dávána najevo láska a pocit jedinečnosti a důležitosti, ponesete si to v sobě v podvědomí do dospělosti.

Dětství. To je to období, kdy se do vašeho podvědomí naprogramuje jakýsi vzorec myšlení o sobě samých. Pokud cítíte, že vaše sebevědomí je nízké, zkuste si vzpomenout, jak s vámi jako s dětmi bylo zacházeno. Ty pocity, které jste měli jako děti v určitých situacích, se vás drží jistě i teď. 

Například, když vám vynadá váš šéf, že jste zapomněli splnit nějaký úkol a vy se cítíte mizerně, i když víte, že jste chybu neudělali, protože vám o úkolu vlastně vůbec neřekl. Jako byste se najednou vrátili v čase a před vámi stál rozčilený táta, který na vás křičí a sekýruje vás za nedojezenou večeři, že?

Podvědomí je zdroj všeho

Právě v podvědomí máme všechny ty pocity pramenící z různých zažitých situací. Pokud nás v dětství neustále s někým srovnávali, budeme se dnes porovnávat automaticky s každým, kdo je krásnější, lepší, úspěšnější, štíhlejší… 

Pokud jsme vyrostli v prostředí, kde táta mámu ponižoval nebo dokonce mlátil, zřejmě si najdeme partnera, který se k nám bude chovat dost podobně, nebo se tak budeme chovat my k ostatním. Protože to prostředí, ve kterém jsme vyrostli, se pro nás stalo něčím přirozeným a automatickým… 

Jenže teď už nejsme děti

I když každý z nás to malé, smutné děťátko má v sobě, tentokrát už to není o rodičích… Ti nám dali nějaký základ, a to ten nejlepší, jaký zvládli, ať už dobrý nebo špatný. Teď už jsme ale MY, kdo rozhoduje o svém životě. A to, co jsme doposud prožili, sice bylo něco, co už neovlivníme a co se nám možná nelíbilo, ale dobrá zpráva je to, že v tom nemusíme pokračovat. 

Ono když si jen uvědomíte, že jako děti jste s prostředím ani s chováním druhých vůči sobě nemohli nic dělat, ale teď tu možnost MÁTE, začnete chápat tu moc… Moc převzít kontrolu nad svým životem. 

Nelíbí se vám, že se k vám váš partner nechová hezky? Jak se k vám chovali v dětství? Jak se táta choval k mámě? Vidíte tam nějakou podobnost? Pak vidíte i skutečnost, že jenom pokračujete v zajetých kolejích. V tom, co ZNÁTE. 

A když si uvědomíte, že to tak opravdu je, uvědomíte si i zároveň, že to vůbec nemusí pokračovat… Že to rozhodnutí, vedle koho chcete žít a co chcete ve svém životě mít nebo nemít, není na rodičích, ale na VÁS.