Když jsem byla malá, babička mě nechávala každý víkend vyspávat do oběda. Dodnes si pamatuji ten zvuk mixéru, který mě kolem půl dvanácté vzbudil. Jak metly lítaly po hrnci a narážely do jeho stěn při cupování brambor na kaši. Ta vůně kuřecích řízků a praskající olej v pánvi. Teplé sluneční paprsky v jednom z dalších letních dní, které propouštěla stará, otrhaná roleta do našeho pokojíčku. 

Stejně tak si pamatuji výrazy některých příbuzných, kteří nedokázali pochopit, že mě babi nezapřáhne. Že ve svých dvanácti, třinácti letech nemusím od osmi od rána kmitat v kuchyni nebo se starat o prádlo. Nemusela jsem nic. 

Pomáhala jsem, kdykoli mě o to babička poprosila. Ale co se týče sladkého spánku, o ten mě opravdu nikdy neochudila. A čím jsem byla starší, tím víc jsem si uvědomovala, že mi nikdy, ale opravdu nikdy, nic důležitého neuteklo… 

Dnes už se můj věk blíží ke třicítce a světe div se, jako máma a žena v domácnosti funguji dobře navzdory dřívějšímu vyspávání do oběda. A víte co? Miluju i dneska o víkendu po večerech sledovat moje oblíbené seriály do noci a z postele se vykopat klidně až v půl jedenáctý, i když moje pětiletá Viki už je vzhůru od osmi a kouká v obýváku na pohádky nebo si hraje. 

Zkrátka jsem dospěla k názoru po několika stovkách propracovaných nocích a brzkého vstávání či probdělých nocích v době Vikčinýho narození k tomu, že jsem světu nevyspalá úplně k ničemu a celý den je vlastně jenom takový monotónní přežitek. 

Jasně, že jsem patřila i mezi ty, pro které je rutinou pěti až šesti hodinový spánek. Někteří mí přátelé dokonce tvrdili, že jim stačí i čtyři hodiny spánku. Protože moje práce je ale hodně orientovaná na výkon a také jsem se rozhodla, že z toho života chci něco mít, rozhodla jsem se dát pořádný význam slovu EFEKTIVITA. A v tomto článku bych vám trošku ráda objasnila, jak něco tak obyčejného, jako je spánek, vás v životě může posunout úplně někam jinam…

Méně spánku neznamená ušetřit si čas

Z matematického hlediska to vůbec nedává smysl. Často jsem mívala pocit, že bych potřebovala, aby ty dny byly delší. Když jsem žila s Viki sama, od rána do večera šlo o každodenní kolotoč povinností. Vstát, vypravit jí do školky, zajít si do fitka, potom rovnou do práce a odpoledne zase fičet do školky malou vyzvednout. Na nákup, uvařit, uklidit, pohrát si s ní a uložit ke spánku. 

Můj osobní prostor na relax a na pracovní resty, co se nestihly přes den, býval zhruba tak od 21:00. Kytara, malování, seriál, přípravy jídla na další den, horká vana, hlasovky s kamarádkama, práce na finančních plánech pro klienty, učení se na zkoušky kvůli certifikaci, nebo meditace. Chtěla jsem toho samozřejmě stihnout co nejvíc a ideálně k tomu občas třeba i vyžehlit, a tak se stávalo skoro denně, že jsem chodila spát kolem jedné ráno. Vstávání kolem šesté i dřív byla mou rutinou, a i přesto jsem měla pocit, že nestíhám… Spánku sice málo, zato spoustu hodin navíc. Jako vytížená matka samoživitelka a podnikatelka k tomu jsem stejně furt držkovala, že bych potřebovala ten den nafouknout. 

Byla jsem negativní, vystresovaná, protivná, neměla jsem chuť k jídlu a jedla dost nepravidelně a s malou jsem si hrála spíš jen tak sporadicky. Abych si splnila svojí mateřskou povinnost. Myslela jsem si, že toho mám prostě jenom moc, to je celé. Jenže postupem času jsem začala vnímat celkem patrné rozdíly, když jsem ráno do toho fitka prostě nešla a večer se vykašlala na všechno, co jsem ještě chtěla stihnout a zalehla s malou v půl devátý. 

Následující den byl… Barvitější. Lepší. Záživnější. Nejen, že se mi ráno lépe vstávalo. Ale díky vydatnějšímu spánku jsem se necítila tak zahlcená povinnostmi. Můj mozek si stihl odpočinout natolik, že jsem ráno neměla v hlavě milion úkolů jako předchozí večer, ale byla jsem příjemně utlumená a klidná. Taková… Vědomější. Sice jsem nestihla fitko, ale zato jsme ranní výpravu do školky zvládly zvesela, ne s křikem typu “Dělej, nestihneme to.”. 

Sice jsem večer nestihla práci, kterou jsem chtěla, ale zato jsem byla tak odpočatá, že jsem v práci dokázala zasednout ke stolu a zpracovat nejen včerejší resty, ale ještě něco navíc. Byla jsem v úplně jiné energii a ani jsem nepotřebovala kafe. Zmákla jsem vše potřebné kupodivu dříve, protože můj mozek díky tomu, že jsem ho nechala řádně v noci odpočinout, dokázal vymyslet způsoby, jak si práci zefektivnit. Díky tomu jsem si stihla ještě sepsat nákup, ten zajistit před vyzvednutím Viki, a pak už si nechala jen prostor na čas s malou. Večer jsem zkusila udělat změnu – jít spát zase s ní. Předtím jsme společně připravily jídlo na další den, uklidily, společně se vykoupaly a před spaním si v náruči povídaly. Usínala jsem s výčitkami svědomí, že to šlo až nějak moc v klidu…

Dospěla jsem k názoru, že díky dostatečnému spánku nejen, že je odpočatější moje tělo a přes den se mi nezavírají oči a nepotřebuji se udržovat kávou nebo energetickým nápojem, ale hlavně, můj mozek je produktivnější. Když jsem to takhle zkusila praktikovat několik dní po sobě, výsledkem byly úspěšnější schůzky, veselejší Viki a sama jsem měla i větší chuť k jídlu, a to pravidelně. Po všech směrech se všechny moje denní činnosti zefektivnily natolik, že jsem svou práci a ostatní dokázala stihnout v kratším čase díky novým nápadům na zlepšení a zrychlení a našla si tak čas na to fitko i během pracovní doby. A častokrát jsem malou odvedla do školky a místo práce jsem se věnovala prostě jenom sobě a dala si volno.

Možná ne každý má možnost si čas v pracovní době organizovat, jak se mu zlíbí, ale chci tím jen říct, že stojí asi za to si to spíš vyzkoušet. Prostě si pořádně odpočinout, pořádně se vyspat a pak teprve přemýšlet. Udělat to opačně. 

Neuteče nám totiž vůbec nic… Hlavně, že naše děti ženeme do postele už v osm a sekýrujeme je, že pokud nebudou okamžitě spát, budou ráno unavené… 

Kvantita neurčuje kvalitu

Ono spát těch vytoužených sedm, osm hodin je věc A. Věc B je ale JAK spíme. Můžeme spát klidně i devět, deset hodin, ale pokud se v noci neustále budíme, převalujeme, chodíme na záchod a napít se, je ten efekt úplně stejný jako spát méně než pět hodin. Jasně, že je to logické. Ale kolikrát jste si říkali: 

“Jak je možný, že jsem tak unavený/á, když jsem spal/a takhle dlouho?”.

Nepřátelé kvalitního spánku

Pojďme si trošku rozpitvat, co nám kvalitu spánku totálně zabíjí…

  • Nepravidelný režim

Chce to naučit se chodit spát plus mínus ve stejnou dobu. Mně vyhovuje ulehat do postele kolem jedenácté s tím, že vstávám kolem sedmé. Každý ale má jiné možnosti. Jakmile se naučíte chodit spát přibližně ve stejnou dobu, tělo si automaticky řekne, aniž byste koukali na hodiny. Často se vám pak bude dít, že i o víkendu se budete probouzet bez budíku v brzkých ranních hodinách, jako v týdnu… A nebudete mít problém s usínáním.

  • Modré světlo je průšvih

Koukat do mobilu v posteli nebo z postele na televizi je asi to nejhorší, co pro kvalitní spánek jde udělat. Modré světlo z televize, počítače nebo telefonu totiž do mozku vysílá signál, že je den. Mozek si to tedy přebere po svém a hodí se automaticky do módu denního režimu, bez ohledu na to, kolik je hodin. 

Proto člověk usíná hůře a pomaleji, než kdyby aspoň hodinu před spaním jeho oči zaměřovaly prostředí tlumenějšího, teplého světla, které v mozku evokuje klid a únavu. Říká se, že by se elektronika měla vypnout tak tři hodiny před spánkem. Ani já ale nejsem ta, kdo to dodržuje striktně. Snažím se ale televizi před spánkem eliminovat natolik, že neulehám do postele těsně po jejím vypnutí. Sprchu nebo vanu si dávám většinou před spaním, protože ta horká voda tělo na spánek krásně připraví a lépe se mi usíná. 

  • Špatná matrace

Pružinová, pěnová… Reklamní slogany vám toho moc neřeknou. Ani cena. Protože každému vyhovuje jiný typ matrace a pokud si ji nevyzkoušíte na vlastní kůži, nemáte šanci vybrat tu správnou. Pokud máte doma matrace staré a proleželé a často vás bolí záda, popřemýšlejte nad tím. Když jsme s bývalým přítelem kupovali nové pěnové matrace v době covidu, samozřejmě jsme je nevyzkoušeli a rovnou objednaly podle recenzí a doporučení odborných pracovníků. Vyšly nás obě asi na dvacet tisíc a já jsem si pískala nadšením, jakou pecku jsme si nekoupili. 

Když jsem se ale o rok později stěhovala a kupovala si matrace nové, vyzkoušela jsem pružinové, které mě vždycky lákaly. Za obě jsem dala necelou desítku a musím říct, že lépe jsem se nikdy předtím nevyspala… 

  • Plný žaludek

Noční jezení je další mega průser. Přitom jde u hodně lidí o rutinu. Brambůrky k televizi, pokud jde o zdravější varianty, tak třeba nějaké kokosové chipsy nebo talíř se zeleninou. A víte co? Ono je to, pokud se bavíme o kvalitě spánku, z tohoto pohledu úplně jedno, co jíte. Pokud se najíte, vyčistíte zuby a jdete spát, uleháte s plným žaludkem a ten má spoustu práce se zpracováním potravy. 

Já jsem si třeba nedovedla vůbec představit to udělat někdy jinak. Jít spát hladová? To neusnu… Jenže když jsem se naučila jíst plus minus ty tři hodiny před spánkem, a to ne těžká jídla, které trávíte 6-8 hodin, jako jsou omáčky, smetanové pokrmy, smažená jídla, fast foody atd, zjistila jsem, že žaludek za tak krátkou dobu kručet rozhodně nezačne. 

Tělo by mělo v noci mít dostatek prostoru na regeneraci. A to se týká i trávení. Zkuste se schválně jeden den večer pořádně najíst a hned nato ulehnout a další den si dát třeba chleba s nějakou domácí pomazánkou a trochou zeleniny k tomu už v osm a v jedenáct jít spát. Garantuju vám, že v kvalitě spánku ucítíte obrovský rozdíl…

Poslouchejme svoje tělo

Já vím, že všichni máme strašně málo času. Chceme stihnout úplně všechno a ještě víc a poslední, na co bychom měli čas, je nějaký odpočinek a spánek… Pokud ale to tělo budeme ignorovat dost dlouho, dřív nebo později nás sestřelí pořádná chřipka, angína a ještě později možná i daleko horší zdravotní problémy. Když nám stopku nedá mozek, dá nám ji tělo samo. 

To, že na vás padne únava během dne a máte potřebu si odpočinout, je normální. To, že v životě někdy usnete v pátek v pět odpoledne a probudíte se v sobotu v jedenáct dopoledne, je taky v pořádku. Tělo ví, kdy má spánku dostatek a kdy nedostatek. Neexistuje snazší způsob, než ho respektovat a únavu nepřecházet. Nádobí ani pračka totiž neutečou a pracovní záležitosti se dají zmáknout i ráno, a to daleko líp, než s unaveným mozkem, který nevyprodukuje nic navíc, ba naopak…